11.1.2018

Rozhovor s mladou fotografkou Petrou Petřekovou

Mladá, nadějná a pracovitá. Taková je Petra Petřeková. Začala tím, že ráda fotí, nyní to studuje na střední škole. A i když ještě nemá ani osmnáct, tak už se focení věnuje na profesionální úrovni a focením si už sama vydělává. Přestože má ještě dlouhou cestu před sebou, tak mladá fotografka ušla už kus cesty a rozhodně se nebojí jít dál. Udělali jsme s ní krátký rozhovor, který si nyní můžete přečíst.


Proč zrovna focení?

Jsem duší umělec a chtěla jsem tvořit. Na uměleckou školu jsem se  nedostala  a proto jsem se začala zajímat o fotografii. Zde mohu zaznamenávat svou fantazii do hmotné  podoby a tvořit.


 Fotil u Vás někdo z rodiny?  

Nikdo z rodiny se focení nevěnoval,  začínala  jsem úplně od nuly. Neměla jsem  žádné  zkušenosti, znalosti,  fotografickou  výbavu.   Abych si mohla pořídit  svoji první zrcadlovku, začala jsem fotit maminky na mateřské dovolené. Fotila jsem domácím fotoaparátem.


 Co bylo pro tebe nejtěžší, když si začínala fotit?"

Vytrvat a nevzdat to.   Lidé velmi často  rušili focení. Nebrali mě vážně. Jezdila jsem fotit  i do okolních měst a často se mi stávalo, že mi lidé focení rušili  na poslední chvíli. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem na ně čekala na domluveném  místě. Dnes  už naštěstí tyto situace nejsou tak časté.  Lidé ke mě přistupují s vážností.


Fotíš nejčastěji malé děti, máš nějaké triky, jak je přinutíš ke spolupráci?

Focení dětí je velmi náročné. Osobně považuji za  nejkrásnější fotky  - momentky. Lidé si řeknou : Krásná momentka! Aby taková momentka vznikla, musím navodit  atmosféru.  Například  řeknu: Jé, tam je krásná kytička! Holčička jí vidí,  jde ji utrhnout, má radost. Snažím  se děti zaměstnat, aby fotky mohly vzniknout  přirozeně, navodit děj nebo  příběh.  Při  focení říkám dětem vtipné hlášky. Když je u focení přítomný tatínek, volám na děti: Táta nosí růžové papuče, nebo táta nosí růžové trenky a děti se začnou přirozeně smát a v tu chvíli mačkám spoušť.  S dětmi je třeba mít velkou trpělivost. Nervozitu nesmíte nechat na sobě znát.  Snažím se  uklidňovat i rodiče, když dítě nespolupracuje, mrzí je to a je to znát.


Ty teď studuješ střední školu - obor fotograf, dá se sladit byznys se školou? 

P: Je to velmi  časově náročné a při mé pracovní vytíženosti se to bohužel již zvládnout nedá.  Musela bych vystoupit z rozjetého vlaku, zabrzdit svou kariéru, hodně omezit focení a  odmítat nabídky ke spolupráci.  Já ale nemohu přestat fotit, protože co budu dělat, až vyjdu  školu a nebudu mít jméno a zkušenosti...   Jsem aktuálně v  situaci, kdy jsem si musela vybrat  mezi školou, která mě má připravit na budoucí povolání fotografa a mezi již úspěšně  nastartovanou  fotografickou kariérou.   Ve škole jsem žádala o individuální plán, abych mohla zvládat obojí.   Mnohé reference a   dosažené výsledky v oblasti focení  nepomohly.


Fotíš také svatby,  co nemilého tě může při focení svatby překvapit?   

 Ano fotím. A stává se,   že o svatební dnu prší a je zima.  Lidem se do focení  moc nechce a proto je musím motivovat a povzbudit.  I fotky v dešti mohou být krásné a  romantické. Focení v dešti je v pohodě, pokud je přes ten déšť vidět. Je to lepší než silné sluneční světlo. Byla jsem  na workshopu, kde jsme fotili modelky na skálách a to Vám byl adrenalin.  Bála jsem se, že spadnu.  Velmi často u focení ležím a když je třeba, lehnu si i  do bláta, nebo do studené řeky.  Pro krásnou fotku musím něco vydržet:)

 
Angažuješ se třeba v nějakém fotoklubu?"

Ne, bohužel ten čas  nemám.


 Je těžké dělat ten finální výběr fotek?"

Zabere to opravdu mnoho času. Požívám metodu líbí -  nelíbí.  

 

Jaký je tvůj nejlepší zážitek v roli fotografky?

 Asi to kouzlo té fotografie a zaznamenání toho momentu. To, že lidé se za pár let na ty fotky budou koukat s vnoučaty.  Myslím, že lidi by měli mít profesionální fotky. Když máš kvalitní fotografie, můžeš si z nich udělat obraz, ta fotka s tebou zůstane, ta chvíle zůstane navždy.

 

Myslíš, že se focením budeš živit a uživí tě? 

Ano, focení je už nyní moje práce a zároveň i můj koníček. Pracuji na sobě, abych byla skutečným profíkem  v oboru.  V oblasti focení již podnikám, vlastním živnostenský list.  Požádala jsem o něho soudně už v 16 letech. Tušila jsem správně, že se bez něho neobejdu a čím dříve ho budu mít, tím lépe.  Nemusím se bát fotit a vzít si za to peníze.  Nemohla jsem fotit zadarmo, protože fotografickou techniku mi také nikdo nedaroval. Člověk musí mít nejen  fotografický talent,  ale i podnikatelského ducha, aby se focením uživil. Kdo má talent, má obvykle i hezčí fotky a kdo má hezčí fotky,  má  pravděpodobně i více práce a zákazníků.


Co bys vzkázala mladým lidem, kteří mají nějaký svůj sen?

Ať se nedají odradit jinými a nezaleknout se prvního neúspěchu.  Přeji mladým lidem odvahu, vytrvalost. Mladým lidem vzkazuji, ať si dávají cíle a neřídí se pořekadlem : "Kdo chce víc, nemá nic."  Vůbec není špatné , když  od života chcete více. Kdo chce být úspěšný, musí se víc snažit.

Děkuji za rozhovor.

Miroslav Sedláček
Pokud chcete dostávat zpravodaj z této stránky, zadejte zde Váš e-mail: