Nyní jste zde: YMCA Orlová / Aktuality

23.5.2017

Historie basketbalu

Nikdo neví, kdo v historii basketbalu zasáhl koš jako první, ale stalo se to jednoho prosincového dne roku1891.Jeden z osmnácti studentů, kteří vyzkoušeli novou hru vymyšlenou jejich profesorem kanadského původu Jamesem Naismithem, si získal uznání, když se trefil míčem na fotbal do jednoho ze dvou košů na broskve, které visely na zábradlí balkonu tělocvičny sportovní školy Křesťanské asociace mladých mužů (YMCA)ve Springfieldu v Massachusetts.

 

Dr. James Naismith považoval basketbal čistě za účelový prostředek. Byl nucen vypořádat se s netrpělivými studenty, kteří se v zimě během hodin tělovýchovy nudili při cvičení prostných a gymnastiky, a tak se rozhodl vymyslet halovou hru, kte­rá by jim dala možnost zasoutěžit si. Naismith, budoucí presbyteriánský duchovní, který hrál ve školním fotbalovém týmu pro legendárního kouče Amose Alonza Stagga, vymyslel zápas, který by mohl povýšit jemné umění obratnosti, hbitosti a týmové spolupráce ve sportu nad hrubou sílu.

Když přibil dva koše na broskve na deset stop vysoké zábradlí na opačných koncích tělocvičny, určil sběrače, kteří stáli blízko košů na žebříku a vybírali spadlé míče, a rozdělil svou třídu do dvou devítičlenných družstev, netušil, že by mo­hl vyvolat ve společnosti lačné sportu téměř okamžité šílenství.

Ne všechny základní prvky Naismithovy hry se liší od těch, kterými se řídí basketbal dnes. Ale původní pravidla diktovala pomalou, těžkopádnou, skoro statickou hru, která byla obrazem venkovské společnosti, jež brala život tak, jak přichází, a která v raných údobích své existence sloužila pouze k pobavení. Postupně, jak se společnost vyvíjela, dělo se tak i v basketbalu - změnil se v rychlý, technický sport, který o století později dobyl celý svět.

Téměř měsíc po skromném představení basketbalu byla Naismithova pravidla vytištěna ve školních novinách a 12. prosince 1892 se sešly dvě pobočky springfieldské YMCY k první­mu organizovanému zápasu remíze 2:2 přihlížela asi stovka lidí. Naismith, který vycítil velikost této kolektivní hry, začal pořádat exhibice a název nové hry se valil jako lavina. Od roku 1893 se stal basketbal natolik populární, že YMCA v Hartfordu v americkém státě Connecticut zorganizovala ligové zápasy pěti týmů, které během jedné zimy zhlédlo více než 10 000 diváků.

Téměř přes noc zapustila hra kořeny na středních a vysokých školách, kde opojení studenti volali po basketbalu na úkor všech ostatních sportů a aktivit. Začaly se formovat amatérské týmy a ligy a rozvíjelo se regionální soupeření. Hra dokonce překročila hranice pohlaví, dala dívkám příležitost, aby se nemusely bavit ryze mužskými sporty jako americkým fotbalem a baseballem.

 

Profesionálové

Profesionální basketball vznikl z nutnosti. Po celém severovýchodě USA začalo na poli místních sdružení YMCA soutěžit více a více amatérských týmů a ostatní sporty a aktivity ustupovaly do pozadí. Stížnosti ze strany dlouhodobých členů donutily oficiální představitele YMCA omezit hrací dobu.

Při jedné příležitosti v roce 1896 tým z Trentonu v New Jersey hledal raději jinou mož­nost, než by porušil stanovená pravidla hry. Řešení bylo jednoduché. Klub si pronajal místní zbrojnici, připevnil koše a začal vybírat vstupné, aby pokryl výdaje. Hra přilákala dost diváků, a tak bylo možné zaplatit nájemné a dát každému hráči odměnu ve výši 15 dolarů. Kořeny profesionálního sportu byly na světě.

Díky zájmu diváků byla v roce 1898 týmy v oblasti kolem Filadelfie založena první známá profesionální liga. Národní bas­ketbalová liga (NBA) trvá od roku 1903 a dala vzniknout množství dalších profesionálních klubů, které, převážně na východě, rychle vzkvétaly. První profesionální ligy byly regionálního charakteru a týmy najímaly hráče zvlášť na každý zápas ­hrálo se v místních zbrojnicích a tanečních sálech. Typické mužstvo mohlo mít dva nebo tři domácí hráče a několik přespolních hvězd. Taková praxe dovolovala lepším hráčům prodávat své služby tomu, kdo dá vyšší nabídku, a tak reprezentovali ve stejné době dva nebo i více týmů současně. Takový způsob vedl rovněž ke zmatku mezi fanoušky a ke ztrátě loajality.

Profesionální utkání v košíkové na počátku 20. století se více podobalo fotbalovým šarvátkám než basketbalovému zápasu. Hráči atakovali jeden druhého ostrými bodyčeky a každý, kdo se odvážil uniknout a vystřelit, mohl počítat s tím, že bude podražen. Útočné manévry byly omezeny na dva základní typy - odstavení protihráče a hod na koš oběma rukama nebo vyvinutí tlaku. Odstavení protihráče bylo omezeno defenzivní strategií, která stavěla do obranné linie tzv. stojící stráž.

Další profesionální inovací byla klec, jež obklopovala hrací plochu, udržovala míč ve hře a chránila hráče před výtržníky z řad fanoušků. Přestože klec zrychlila hru, zároveň řezala a zraňovala hráče, kteří vráželi do drátů a ocelových ok stejně často jako míč. "Míč byl ve hře vždy jen uprostřed této klece, jen stateční se odvážili chytat jej v rozích," řekl Joe Lapchick, jedna z prvních profesionálních hvězd a dlouhou dobu univerzitní a profesionální kouč, v rozhovoru pro The Sporting News v roce 1963. "Další odlišností byl koš v konstrukci klecí. V síťových klecích to byla otevřená obruč bez odrazné desky, což samozřejmě vyžadovalo přesnou střelu. V drátěném pletivu byl koš upevněn 6-10 palců od odrazné desky."

Mnoho fanoušků, kterým nebylo dovoleno vstoupit na hrací plochu a navazovat bezprostřední kontakt s hráči, si přinášelo vlásenky, hřebíky a jiné ostré předměty a bodali je skrze pletivo. Během dvacátých let byla klec značně populární.

Ligy nebyly jediným výsledkem počátků profesionálního sportu. Kočovné týmy se spojily dohromady a cestovaly od města k městu a najímaly všechny, kdož přišli. Takové zájezdy mužstev byly výhodou pro dobré hráče, kteří tak spolu hráli po dlouhou dobu. Tým Buffalo Germans od roku 1895 do roku 1929 držel rekord v celkovém vítězství 792:86 a stal se nejlepším z prvních "kočovníků".

 

Krok kupředu

Společnost pohltila průmyslová revoluce a radosti velkoměstského stylu života. Rekreační záliby Američanů se více vyhranily a jejich náklonnost ke sportu nabyla delšího trvání. Baseball se už stal národním  sportem a americký fotbal získával přitažlivost jako forma tělocviku pro širokou veřejnost. Obliba basketbalu se však šířila, hrál se všude, a to už i ve vzdálené Evropě či Austrálii.

Rokem 1915 skončilo ve vývoji basketbalu období dětství. Hrálo se upravenými míči, vyžadovaly se desky na koš a začaly se používat bezedné koše z drátěného nebo kovového pletiva. Standardními se staly pětičlenné týmy, čáry trestných hodů se nacházely 15 stop od koše, hráči měli povoleno buď čtyři, nebo pět faulů před diskvalifikací a koše z pole se počítaly za dva body. Avšak další pravidla udržovala hru stále v relativní době temna. Zuřily polemiky ohledně driblinku ­oběma rukama, jednou, či vůbec. Pokud ano, bylo by hráči dovoleno po driblování vystřelit?

Nový směr přišel od roku 1918, kdy se celý svět dostával z propasti 1. světové války a Amerika objevila talentované kočovné mužstvo, které ovlivnilo budoucnost basketbalu. Tým, jejž vytvořil zakladatel Jim Furey z New Yorku, se nazýval Original Celtics, protože majitel New York Celtics, za války rozpuštěného mužstva, se odmítl vzdát práv na jméno. Díky sestavě, v níž figurovaly osobnosti jako Pete Barry, Ernie Reich, Joe Trippe, Eddie White, Mike Smolick, Swede Grimstead, Horse Haggerty a Dutch Dehnert, se hráči Celtics brzy stali dominantním týmem východu. Pozdější posily, jako 183 cm vysoký Lapchick, Nat Holman, Chris Leonard, Johnny Beckman a Davey Banks, posunuly vedoucí postavení týmu za hranice regionu.

Celtics neměli kouče a nepodobali se žádnému jinému týmu, který kdy fanoušci viděli. Hráči podepsali exkluzivní smlouvy na celou sezonu, inovovali hru a oslňovali diváky brilantními přihrávkami, zpracováním míče a střeleckými úspěchy. Celtics byli průkopníky ve vytvoření obranné zóny a rychlých útočných přihrávkách, využívali pivota jako základ ofenzivy. Obvykle porazili všechny nezávislé týmy, s nimiž hráli.

Když v roce 1925 Americká basketbalová liga (ABL) zahájila činnost jako první opravdové profesionální sdružení klubů, Celtics neoslovila. To bylo výhodné pro organizátory ABL, kteří se obávali, že Celtics díky své převaze odradí zájem diváků. Ovšem když první sezona skončila bez jakékoli trvalé známky prosperity, prezident ABL Joe Carr a další představitelé změnili názor a došli k závěru, že není možné bez Celtics přežít.

Jak oslovit Celtics, aby se k lize připojili, to byla další otázka. Jednoduché pozvání by nemuselo stačit, a tak výkonný výbor ligy zakázal týmům ABL hrát exhibice proti Celtics, kteří tak stáli tváří v tvář vyhlídce nepatrného množství sehraných utkání a ještě menší návštěvnosti; proto se k ABL připojili na pět zápasů v sezoně 1926-27. Dominantním způsobem je všechny vyhráli.

S Celtics na své straně pod­nikla ABL hlavní kroky ke zdokonalení profesionálního basketbalu. Požadovaly se exkluzivní smlouvy s hráči, desky na koš standardních rozměrů se staly povinnými, byl zakázán driblink oběma rukama, odstranilo se oplocení hřiště a další pravidla, která se lišila v různých regionech, na univerzitách a mezi profesionály, byla standardizována, aby vyhovovala Amatérské sportovní unii. Normativní pravidla, většinou se jednalo zejména o techniku driblinku, zjednodušila univerzitním sportovcům přizpůsobení se profesionální hře.

"Opičí driblink bylo driblování oběma rukama a mohlo se s ním začít a skončit tak často, jak bylo libo," přiblížil Lapchick pravidlo, kterému se nikdy nedostalo širšího využití na úrovni univerzit. "Míč jste nemohli přihrát a ani vystřelit, dokud jste nepřerušili driblování. Opičí driblink byl sobecký vynález." S míčem se však nedalo dobře driblovat. "Míčem mohla být jakákoli stará věc. Začínalo se s novým, pokrytým kůží přibližně kulovitého tvaru. Duše byla zašněrována uvnitř, otvor pro nafukování často vyčuhoval. Míč se používal dva nebo tři roky, když se roztrhl nebo se objevila odřená místa, příležitostně vypomohl švec. Míč byl stále mastnější, měnil tvar, a tak se nevyhnutelně zvětšoval, což snižovalo šanci vstřelit koš," líčil Lapchick.

Tým Cleveland Rosenblums v čele s Honey Russellem zvítězil v první soutěži ABL. Ovšem další dvě sezony patřily zářícím Celtics, kteří byli trnem v oku ligovým představitelům. A tak když byl Furey po skončení sezony 1927-28 obviněn ze zpronevěry a uvězněn, představenstvo ABL využilo příležitosti a Celtics rozpustilo. Hráči klubu pak byli angažováni ostatními týmy ligy.

Celek Rosenblums, posílený přestupem čtyř hráčů Original Celtics, vyhrál dva následující ročníky. Avšak ctižádostivá ABL, která se táhla od New Yorku po Chicago, se po krachu na burze v roce 1929 ocitla v obtížné ekonomické situaci a byla rozpuštěna v roce 1931, kdy se celá země zmítala v sevření velké hospodářské krize.

Během let velké hospodářské krize, kdy profesionální hra setrvávala ve spánku, vzkvétal basketbal na univerzitách. Profibasket měl ještě převahu díky regionálním průmyslovým ligám a kočovným týmům - talentovaným mužstvům jako například obnoveným Original Celtics nebo černým borcům typu New York Renaissance Five (Rens) a Harlem Globetrotters, kteří dodnes předvádějí své umění při rozličných exhibicích. Až v roce 1937 se profe­sionální basketbal vrátil k záměru obnovit seriózní ligu a změna pravidel napomohla uvést tento plán v realitu.

 

Pravidla vylepšila hru

Konstruktivní změny pravidel způsobily, že hra se stala přehlednější, rychlejší, a tudíž i po­pulárnější. Producent Ned lrish přivedl sport na výsluní zájmu pořádáním dvojzápasu v newyorské Madison Square Garden. Jeho inovace se stala zlatým dolem a podnítila vznik podobných propagačních podniků po celém východě a středozápadě.

Fanouškové nadšeně přijali zmodernizovanou hru, která nyní zahrnovala účelnější míče bez šněrování, sjednocené koše, dva rozhodčí na zápas a pravidlo 10 sekund, které nutilo týmy v tomto časovém úseku přecházet do útočného pásma a minimalizovalo zdržovací taktiku. Dodnes platné pravidlo tří sekund omezovalo pobyt hráče pod košem, a tak hra přestala být nudná a stala se soutěživější. Další inovací v letech 1937-38 byla ukázka střelby jednou rukou hvězdou Stanfordu Hankem Luisettim během utkání v Madison Square Garden.

"To bylo v době, kdy začínal rychlý, moderní basketbal," vzpomněl Lapchick, když komentoval Luisettiho a rovněž i pravidlo týkající se deseti sekund. "Také se změnila hlavní koncepce hry. Hráči Celtics a další vynikající družstva předešlých let kladli důraz na udržení míče během hry na podlaze. Moderní tým musel stále míč kontrolovat, ale hlavní myšlenkou se nyní stal určitý druh držení míče ve vzduchu, schopnost zmocnit se míče při doskoku, to znamená ve výšce. "

Jeho dřívější spoluhráč Celtics a dlouhou dobu kouč City College v New Yorku Nat Holman souhlasil. "To byla největší věc, která se kdy v basketbalu odehrála. Učinila hru pro diváky zajímavější a pomohla nám všem."

Když Národní basketbalová liga se 13 týmy působícími od Buffala a Pittsburghu na východě až po Kankakee v Illinois a Oshkosh ve Wisconsinu na středozápadě začínala v roce 1937 svou činnost, nesdílela nadšení z pravidel, která proslavila univerzitní hru. Na organizačním sjezdu ligy bylo rozhodnuto povolit domácím týmům stanovit si, jakým způsobem budou hrát. Vzhledem k rozdílnému rozvrhu zápasů společně s nejednotnými pravidly byla první sezona NBL obtížná.

Před sezonou 1938-39 vedení soutěže tyto problémy odstranilo, a tak prorazilo cestu profesionální hře, která odrážela rozvíjející se univerzitní hru. Nakonec díky působení pod stejnými pravidly, jako měla Národní univerzitní sportovní asociace, začala NBL přitahovat hvězdy univerzit, jež dokončily studia.

Díky zmodernizované základně osmi mužstev a pravidlům, která podporovala rychlejší hru, začala vzkvétat i NBL. Ovšem v roce 1941, ve chvíli, kdy se již začala budoucnost basketbalové ligy jasně rýsovat, byl vývoj zastaven japonským útokem na Pearl Harbor, kterým byly Spojené státy vtaženy do druhé světové války. V následujících dvou sezonách působila NBL jako liga čtyř týmů a vyhlídky se nezlepšily, dokud se nezačali vracet hráči po splnění svých válečných povinností.

Začaly se objevovat další hvězdy, mistr ve střelbě oběma rukama Bobby McDermott ukončil sezonu 1944-45 jako šampion Fort Wayne Pistons průměrem skóre 20,1. Rochester Royals ovládli soutěž v roce 1945-46 hlavně díky hráčům Bobu Daviesovi a Redu Holzmanovi.

George Mikan bývalá hvězda DePaul University, se vrátil pod koše v roce 1946 a byl nejlepším křídlem své doby. Mikan byl vysoký 208 cm, na svět se díval skrze silné brýle a cestu ke koši si prorážel svými nebezpečnými lokty. Mikan se rozhodl zůstat ve svém rodném měsě a upsal se klubu NBL Chicago Gears. Kvůli dokončení studia nestihl sezonu 1945-46, ale byl tou pravou osobností pro profesionální turné, každoroční událost otevře­nou všem příchozím. Gears postoupili do semifinále a Mikan přitáhl pozornost veřejnosti nastřílením 100 bodů v pěti zápasech - vyhrál tak cenu pro nejúspěšnějšího hráče.

V dalším ročníku nehrál šest týdnů kvůli sporu o smlouvu. Když se však velký muž objevil, Gears potácející se do té doby na pátém místě zaznamenali okamžitý vzestup a vehnali se do play-off, kde nakonec 3:1 na zápasy zdolali Rochester. Majitel American Gear Company Maurice White se snažil vytvořit svou vlastní ligu okolo Mikana, jeho plán ale ztroskotal a tým se zhroutil. Mikanova práva byla postoupena mužstvu Minneapolis a hráč se poté spojil s Jimem Pollardem, aby dovedl v sezoně 1947-48 Minneapolis Lakers k titulu NBL.

zdroj. http://www.basketball.wz.cz/HTML/historie_basketbalu.htm?ButText=Historie


Miroslav Sedláček
Pokud chcete dostávat zpravodaj z této stránky, zadejte zde Váš e-mail: